Politický okres Tišnov, kterému od roku 1849 předcházel soudní okres, vznikl na základě takzvané „prosincové ústavy“ v roce 1869. Kvůli častým administrativním změnám hranic se počet obcí často měnil, krátce po vzniku Československé republiky v roce 1918 se však ustálil na osmdesáti dvou; Nedvědice, Lomnice, Doubravník, Ostrovačice a Kuřim měly status městyse. Z národnostního hlediska byl okres jedním z nejjednotnějších na Moravě. Při sčítání lidu v roce 1930 se zde 37 401 obyvatel hlásilo k české národnosti, 184 k německé a zbývajících 233 obyvatel se hlásilo k jiné národnosti; mezi ně je možné počítat i národnost židovskou, která byla československými úřady povolena za účelem národnostního rozmělnění německé menšiny v republice. Převažujícím náboženstvím byla římskokatolická církev, k níž se hlásilo 34 832 duší, za ní stála československá církev husitská se 1473 věřícími, 347 evangelíků a 53 Židů.[1] Za Československé republiky, která garantovala národnostní i náboženské svobody, převažovalo české obyvatelstvo, nedocházelo k žádným konfliktům a až do politické radikalizace na sklonku 30. let společnost fungovala bez větších problémů. V dobových pramenech z počátku protektorátu se počet zdejších Židů opakovaně uvádí jako zanedbatelný.

Historicky nejdůležitější místo v regionu spjaté s Židy představovala Lomnice, kde až do dvacátých let 20. století sídlila samostatná židovská obec. Přestože Židy z Lomnice je možné v pramenech zachytit už od roku 1691, samotná čtvrť, vyňatá z administrativy městečka, byla založena až o několik let později, za podpory zdejší vrchnosti – hrabat Serényiů. Po celou dobu její existence nešlo o obec nijak významnou ani bohatou, což dokazuje nejen počet členů, ale i jejich doložitelné majetkové poměry. Židovská obec v Lomnici žila především z výroby plátna a jeho následné distribuce, což předznamenalo pozdější vznik několika nevelkých textilních manufaktur v židovské režii. V Lomnici nacházeli potřebné zázemí i Židé z okolních vsí a městeček, jejichž okruh sahal až do Bystřice nad Pernštejnem, se zúčastňovali náboženských obřadů v lomnické synagoze, využívali mikve, jejich děti v Lomnici navštěvovaly školu; ve většině případů nakonec spočinuli na zdejším hřbitově. Židovské obyvatelstvo však nebylo v Lomnici nijak izolováno. Lomničtí Židé se objevovali například na okolních trzích, kde nezřídka docházelo ke konfliktům; z jejich povahy se však zdá, že šlo zejména o konkurenční boj.[2]

Jestliže byl příchod Židů do Lomnice vrchností podporován, v případě klášterního panství byla situace spíše opačná. Navzdory tomu lze i v místních pramenech zachytit několik zmínek o židovských obyvatelích už před polovinou 18. století. Například v dubnu 1743 byla v klášterním kostele v Porta Coeli pokřtěna dcera jistého Davida Šťastného, který vykonával koželužské řemeslo poblíž Červeného mlýna za Tišnovem.[3] Lze předpokládat, že řada Židů vykonávajících řemeslo, případně se živících pronájmem palíren a šenků byla rozptýlena i v okolních vsích, včetně obcí, jež spadaly pod pernštejnské panství.

Zrovnoprávnění Židů během josefínských reforem znamenalo důležitý předěl zejména v jejich ekonomické emancipaci a v možnosti stěhovat se nezávisle na vůli vrchnosti, což vedlo k postupnému vzniku velkých průmyslových center, jež byla budována mimo jiné za pomoci židovského kapitálu; v regionu byla zastoupena zejména Brnem. V této souvislosti je nutné zmínit, že několik důležitých podnikatelských brněnských rodin – jako Skutetzký či Pollak – má kořeny právě v Lomnici. Právě v těchto letech začala postupná migrace židovského obyvatelstva z menších sídel, jejich nemovitosti pak získávali lidé z řad většinové křesťanské společnosti. Obecně lze konstatovat, že Židé, působící v regionu jako pachtýři, pocházeli většinou z Lomnice nebo byli s usedlými lomnickými rodinami úzce spříznění; dá se předpokládat, že tyto vazby ovlivňovaly i jejich ekonomické možnosti. Od poloviny 19. století je možné vysledovat rodiny trvale usedlé i mimo Lomnici. V Předklášteří to byla rodina Skutetzkých, v Malhostovicích rodina Pollatschků, v Lomničce rodina nájemce místního šenku Leopolda Lichtnera a v Tišnově pachtýř zdejšího pivovaru Josef Zeisel, který následně přesunul své podnikatelské aktivity do pivovaru v Kuřimi. Kromě výroby a distribuce alkoholu se od poloviny 19. století věnovali Židé na Tišnovsku také běžným profesím, byli mezi nimi obchodníci, tkalci nebo barvíři.[4] Případné sociální, respektive rasové konflikty v regionu přirozeně eliminoval nejen nízký počet Židů, ale také absence významných podniků a firem, které by představovaly zdroj „vykořisťování“; protesty zaměstnanců několika lomnických manufaktur se omezily pouze na několik antisemitsky laděných článků v Rovnosti v roce 1886 a dvě stávky, spojené s krizí na začátku třicátých let 20. století.[5]

Sociální postavení nepočetných Židů na Tišnovsku bylo srovnatelné s pozicí většiny obyvatel a vedlo k postupné asimilaci s většinovým křesťanským obyvatelstvem, která se už od počátku dvacátého století projevovala zvláště ve smíšených sňatcích. Naprosté zrovnoprávnění Židů s ostatními obyvateli mělo jasnou souvislost také se stagnací obyvatel někdejší židovské čtvrti v Lomnici, která byla po roce 1918 administrativně sloučena s městysem. Usedlé židovské rodiny se z chudé Lomnice začaly stěhovat do větších měst. V roce 1857 žilo v lomnické židovské čtvrti téměř pět set osob, v roce 1869 se snížil počet obyvatel na necelé tři stovky obyvatel, přičemž nejméně třetinu tvořili křesťané; v roce 1910 už v Lomnici žilo pouze jednašedesát Židů, kteří pracovali většinou v místních manufakturách.[6] Odlehlost místa příliš nelákala ani utečence z Haliče, kteří do srdce někdejší habsburské monarchie prchali za „lepším životem“ ještě před první světovou válkou. Jednu z mála rodin, jež se v této souvislosti usadila na Tišnovsku, představovali Bleiweisovi, kteří se v roce 1906 přistěhovali z jižního Polska, a na přechodnou dobu také Eitingerovi, jimž se v Lomnici roku 1912 narodil syn Leo, pozdější známý norský psychiatr. Počet obyvatel a s nimi i význam obce klesl v prvních letech republiky natolik, že v roce 1928 lomnická židovská obec zanikla a její pravomoci a majetek převzala židovská obec v Brně.

Do konsolidované situace zásadně zasáhl nástup nacistického režimu v Německu, který deklaroval boj proti Židům jako jeden z hlavních politických cílů. Od roku 1933 začali na území Československé republiky proudit židovští uprchlíci, vůči nimž zastávala ohrožená republika velmi ostražitý postoj. Na jedné straně hrály značnou roli obavy z reakce Německa, pro které by byla případná protinacistická agitace vítaným zdrojem výhružek, na straně druhé se vzrůstajícím počtem „německých“ uprchlíků přibývaly obavy z vyzvědačů. Právě z těchto důvodů byli nejpozději od roku 1937 Židé přesouváni z velkých měst na venkov, zejména pak do osmi vybraných okresů na Českomoravské vysočině.[7] Politickému okresu Tišnov se tato první vlna emigrace prozatím vyhnula, přestože se dotkla blízkého okolí a okresní úředníci byli prostřednictvím vládních relací o celé situaci velmi dobře informováni.

Do tišnovského okresu přišla první vlna židovských vystěhovalců po anšlusu Rakouska v březnu 1938. Nacistické běsnění v obsazeném Rakousku, částečně organizované proslulým nacistou Adolfem Eichmannem, se během několika týdnů snažilo dohnat intenzitu represí na území Německa. Židé byli nuceni odevzdávat majetek a pod nátlakem opouštět území Rakouska. Československé úřady a policie se příchodu rakouských Židů snažily zabránit i za cenu jejich navracení zpět do spárů gestapa. Bezvýchodnou situaci, v níž uprchlíkům nezbývalo nic jiného než přecházet uzavřenou státní hranici ilegálně, se pokoušely řešit židovské obce ve Znojmě a v Brně, které se pro imigranty snažily zajistit jídlo, peníze, ubytování, případně intervenci u československých úřadů. Je možné, že příchod některých utečenců do Lomnice zprostředkovala židovská obec v Brně, pod kterou místní Židé a některé nemovitosti administrativně spadaly. Další běženci, nezávisle na židovské obci, hledali v Lomnici útočiště u příbuzných, případně, jako podnikatelská rodina Kubie, zde už vlastnili nemovitosti a další majetky. Od března roku 1938 se tak do Lomnice přestěhovali členové rodin Kubie, Fürnbergových, Kolbenových, Duxových, Zeiselů; do Dolních Louček se ze stejného důvodu přistěhovala rodina Frischů. Exodus Židů v důsledku nacistické mezinárodní agrese však neustal. V noci 29. září téhož roku byla v Mnichově evropskými mocnostmi podepsána dohoda, kterou bylo Československo donuceno odstoupit pohraničí. Do nitra někdejšího Československa opět směřovaly zástupy uprchlíků, obávajících se nacistického režimu. Z pohraničí se v této době na Tišnovsko, zejména pak do Lomnice, dostali Haasovi, Heitlerovi, Kollmanovi, Nassau, Schwarzovi, Silbersteinovi, Wallischovi, Tutschovi či Wintersternovi.

Zdánlivé bezpečí, které nalezli příchozí Židé v obcích kolem Tišnova, nemělo dlouhého trvání. Dne 15. března 1939 došlo k obsazení zbytků republiky a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava. Uprchnout se podařilo jen několika lidem. Jedním z nich byl například Arnošt Bleiweis, který se za dramatických okolností připojil v únoru 1942 k československému polnímu praporu, formovanému v Buzuluku. S československými vojáky absolvoval celé tažení až k Sokolovu, kde při statečné obraně 8. března 1943 padl. Arnošt Bleiweis, vyznamenaný in memoriam Sokolovskou pamětní medailí a Československým válečným křížem, však nebyl jediným Čechem židovského původu z Tišnovska, který se zapojil do boje proti nacismu. Druhým doloženým hrdinou je Artur Elsner, jemuž se podařilo za dobrodružných okolností uprchnout z Kounicových kolejí, odkud se přes Slovensko a Maďarsko dostal do Jugoslávie, kde bojoval po boku Titových partyzánů. Záměr opustit protektorát měl i Bruno Hirsch; pocházel z Přerova a zřejmě z důvodů ztráty svého domova se přestěhoval nejdříve do Lomnice a následně do Tišnova. Včas se mu podařilo odeslat většinu cenností a nemovitostí do USA, kde žil jeho bratr. Podle poválečné výpovědi jeho české přítelkyně spoléhal na to, že mu za zaslané věci zašle bratr jízdenku na loď; ta však dorazila až v době, kdy už vystěhování nebylo možné. Hned od prvních dnů postihla židovské obyvatelstvo v protektorátu řada omezení a nařízení, která je měla, podobně jako na území Německa, vyřadit z ekonomického a veřejného života státu a učinit z nich obyvatele „druhé kategorie“. Pod záminkou autonomie hodlaly německé okupační úřady prosazovat svoji nesmlouvavou antisemitskou politiku prostřednictvím protektorátních úřadů. Plány nacistů zcela příznačně dokumentuje vyjádření jednoho z tvůrců norimberských rasových zákonů Wilhelma Stuckarta, kterým tlumočil přání samotného Hitlera: „Říše nemá žádný zvláštní zájem na ,rasové péči‘ k ochraně českého národa. Zásadně má být přenecháno protektorátní vládě, zda a jaká opatření přijme proti židům. Židovská otázka se zřejmě bude v protektorátu vyvíjet sama od sebe. Z hlediska říše však existuje zájem, aby židé bydlící v protektorátu neovlivňovali vztah k říši. Proto musí být vyřazeni z veřejného života. Provedení tohoto úkolu náleží protektorátní vládě a není tedy bezprostředním úkolem říše.“[8] Pražská vláda nicméně brzy dostala jasné instrukce. Židům mělo být odejmuto aktivní i pasivní volební právo, měli být vyřazeni z veřejných úřadů i míst, z nichž by mohli ovlivňovat veřejné mínění. Podobná „přání“ deklarovaly nacistické úřady i v rámci ekonomických opatření, nicméně řešení ponechávali na iniciativě protektorátní správy. Jak Hitler cynicky předpokládal, židovská otázka se měla v protektorátu, ve smyslu norimberských rasových zákonů, vyvinout sama „z dané dynamiky“. Vzor měli čeští politici hledat v samotném Německu.

Vedle vládních kruhů se na protižidovské štvanici začaly ze zištných důvodů podílet i dosud „ctihodné organizace“, jako byla lékařská či advokátní komora, která bezprostředně po okupaci intervenovala u vlády a požadovala zákaz činnosti pro své konkurenční židovské kolegy. Zákaz lékařské praxe lékařům „neárijského původu“ ve všech veřejných zdravotnických zařízeních, byl vyhlášen krátce po zákazu činnosti pro židovské advokáty. Už na prvních zasedáních protektorátní vlády se nepřímo řešilo vyvlastňování židovských podniků, brzy byl Židům zakázán převod nemovitostí a nedlouho poté dala vláda souhlas s arizací židovského majetku. Dne 21. června 1939 začaly výnosem protektora Neuratha platit na území protektorátu norimberské zákony. Podle něj byl za Žida považován každý, kdo vzešel ze čtyř židovských prarodičů. „Výjimku tvořily osoby, u kterých alespoň jeden z jejich rodičů a ona sama nebyli v době po 1. listopadu 1918 členy židovské náboženské obce a nevstoupili do manželství s židovskou osobou. Kdo pocházel ze tří židovských prarodičů, byl považován za žida, byl-li po 1. listopadu 1918 buď on sám nebo jeho manželský partner členem židovské náboženské obce. Totéž platilo pro osoby ze dvou židovských prarodičů, pouze s tím rozdílem, že rozhodující nebyla celá doba po 1. listopadu 1918, nýbrž den, kdy nařízení vstoupí v platnost.“[9]

Zvrácená nacistická rasová klasifikace se stala východiskem pro řadu diskriminačních opatření, vydávaných zejména protektorátní vládou. Nařízení zasahující do všech odvětví života postupně izolovala židovské obyvatelstvo z většinové společnosti. Židé měli zákaz vstupu do veřejných parků, v případě velkých měst i do některých jeho částí, nesměli navštěvovat divadla, výstavy, knihovny, sportovní areály, lázně a výrazně bylo upraveno i jejich cestování. Postupně jim bylo zakázáno opouštět bydliště po dvacáté hodině, upraveny byly nákupní hodiny, byl vydán zákaz telefonování, změny bydliště, školní docházky do českých škol či členství ve spolcích. Život Židů v protektorátu obestřela nařízení jako neviditelné zdi ghetta, což ještě zdůraznila nařízení, jež zapovídala většinové společnosti udržovat s Židy jakýkoli kontakt.

Mnozí Židé, jako byla například rodina někdejšího drážního úředníka Filipa Schlezingera či pramenně poměrně dobře dokumentovaný Max Eitinger, hledali před represivními nařízeními útočiště na venkově. Schlezingerovi v podnájmu v Kuřimi, Max Eitinger, starší bratr zmiňovaného Lea Eitingera, v Nedvědici nedaleko Lomnice, s níž ho pojilo mládí. Max Eitinger byl jeden z mnoha českých Židů, kteří během svého života zcela srostli s většinovou společností. Po svém sňatku s křesťankou Marií Tesařovou byl zaměstnán jako obchodní zástupce v Praze; následně si otevřel vlastní obchod v Pardubicích, který provozoval až do nacistické okupace. V roce 1940 uskutečnil několik kroků, které měly zřejmě udržet majetek a zároveň ochránit ženu: nejprve předal živnost svému příručímu a poté se rozvedl. Krátce nato se odstěhoval do Nedvědice, kde pracoval jako dělník. Tragickému osudu však neunikl. Židé na Tišnovsku, stejně jako kdekoli jinde, byli nuceni snášet omezení, čím dál nevýhodnější nákupní a úřední hodiny i další šikanování ze strany úřadů. Typickým příkladem jsou žádosti zasílané na židovské ústředí do Prahy, v nichž byli Židé nuceni prosit o povolení k opuštění místa pobytu, a to i kvůli zcela běžným věcem, jako byla návštěva lékaře, obchodu nebo zaměstnání. Lékaři, advokáti a inženýři, vykonávající před válkou své profese, byli náhle bez práce nebo z existenčních důvodů přijímali místa jako dělníci na budované dráze, spojující Tišnov s dnešním Havlíčkovým Brodem. Na této dráze pracovala v letech 1940–1941 poměrně početná skupina Židů a Romů, svezená k práci z celé Moravy, část z nich bydlela v dělnických barácích v Kutinách. Výmluvným svědectvím represe policejních orgánů byla série domovních prohlídek v lomnických židovských domácnostech v říjnu 1941, kdy posílený policejní sbor zabavil v několika domech ošacení, potraviny a další předměty.

Jak vyplývá z nařízení distribuovaných mezi veřejnost na Tišnovsku zejména okresním úřadem v Tišnově, další série omezení, včetně proslulého označení hvězdou, přicházela po celý rok 1941 a stala se nedílnou součástí tíživé atmosféry německé okupace a válečných let. Do kontaktu s represemi proti židovským spoluobčanům přicházeli téměř všichni obyvatelé prostřednictvím dobře viditelných tabulek se zákazem vstupu či nákupními hodinami na obchodech, kadeřnictvích či úřadech. Postoje většinové společnosti k této situaci ovlivňoval zejména všeobecný strach, jenž přiměl někdejší spoluobčany pouze ostražitě přihlížet. Na stranu druhou je na Tišnovsku možné doložit nevšední příklady solidarity a pomoci. Nad rámec svých povinností pomáhal na Tišnovsku například známý lékař Petr Fruhwirt, který se podílel také na odboji. Všestrannou pomoc sousedovi Bruno Hirschovi neodmítala ani paní Božena Krejčí, navzdory tomu, že byl její muž uvězněn nacisty, což zvyšovalo riziko případného postihu. Kontakty udržovali s některými židovskými rodinami navzdory všem striktním zákazům obyvatelé Lomnice, Heroltic, Kuřimi, Dolních Louček i Nedvědice. Největší příklad lidské odvahy je spojen se záchranou rodiny Ornsteinových ve Štěpánovicích, která byla díky několika místním obyvatelům, zejména pak zásluhou rodiny starosty Metoděje Macha, ukrývána před nacisty až do konce války.[10] Je pravděpodobné, že pomoc a přátelskou podporu dostávali Židé i od další řady obyvatel, jejichž statečné jednání je v současnosti už zapomenuto. Na Tišnovsku však lze doložit i příklady rasové nenávisti a udavačství, zprostředkované zejména odpornými glosami, pravidelně zasílanými anonymním čtenářem z Tišnova do redakce antisemitského časopisu Arijský boj.

Tragický osud židovských obyvatel v politickém okrese Tišnov byl zpečetěn rozhodnutím o transportech do ghetta v Terezíně. Nedlouho před vypuknutím transportů byl brněnskou židovskou obcí jmenován důvěrníkem tišnovský občan Alfred Pollak, který mezi zdejšími Židy požíval značné autority. Právě on měl s největší pravděpodobností dohlížet nad hladkým průběhem předávání deportačních předvolání a s tím spojené agendy. Zvýšenou aktivitu dokládají také nově vytvořené seznamy pořízené za součinnosti četnických stanic na okrese. Jak vzpomínala Ella Ornsteinová Machová, o transportu byli Židé informováni ve škole na současném náměstí Míru v Tišnově; osoby vybrané do budoucího transportu Af měly být do Brna vypraveny kolektivně z celého okresu z tišnovského nádraží.[11] Některé osoby, jako například Bruno Hirsch, se s nejnutnějšími věcmi po předvolání museli dopravit do Brna individuálně. Jako shromaždiště Židů z Brna a jeho okolí sloužila někdejší obecná a měšťanská škola na dnešní Merhautově ulici v brněnské čtvrti Černá Pole. Přijímací procedura, kde byli Židé za stresujících a ponižujících okolností nuceni předat veškerý svůj majetek a agendu spojenou se svým předchozím životem do rukou nacistů, trvala tři dny. Transport, složený vždy z tisíce osob, pak putoval noční tramvají na Hlavní nádraží, odkud byl v časných ranních hodinách vypraven vlak do Terezína.[12] Jak vyplývá z deportačních seznamů, první odvlečenou občankou z Tišnovska byla Anna Bassová, žijící v Tišnově, která však kvůli stálému bydlišti v Brně odjela už s transportem U, vypraveným 28. ledna 1942; předzvěst velkých deportací přímo v soudním okrese Tišnov pak znamenal odjezd manželů Duxových a Otty Elsnera z Lomnice 31. března 1942. Drtivá většina Židů z Tišnovska, zejména pak z Lomnice, Tišnova, Heroltic, Kuřimi a Nedvědice, byla z Brna deportována transportem Ah, vypraveným 4. dubna 1942 do Terezína. Terezínské ghetto s děsivými podmínkami bylo však pro židovské občany pouze přestupní stanicí k další cestě, na jejímž konci čekala jen těžko popsatelná hrůza a zoufalství. Po různě dlouhé době, která mnohdy trvala jen několik dnů, byli Židé znovu deportováni, tentokrát do ghett a vyhlazovacích táborů na území dnešního Polska, Běloruska, Ukrajiny a Lotyšska. Tento tragický úděl postihl většinu židovských občanů z Tišnovska, kterým se nepodařilo včas uprchnout nebo jejichž deportace nebyla z nejrůznějších důvodů odložena. Pro členy mnohdy roztržených rodin, děti i staré a nemohoucí lidi připravilo nacistické rasové běsnění nejkrutější osud. Za hrůzných okolností zahynuli tito lidé v ghettech v Lublinu, Zamošči, Rize a Izbici nebo ve vyhlazovacích táborech a při „akcích“ v Osvětimi, Majdanku, Rejowci a Baranoviči. Okolnosti úmrtí většiny Židů z Tišnovska nejsou známy. Transporty vypravované v létě a na podzim 1942 z Terezína byly určeny k okamžité záhubě všech zařazených, přesnější okolnosti smrti je možné rekonstruovat pouze v ojedinělých případech.[13] Jedním z nich je například transport AAY, vypravený 28. července 1942 z Terezína, v němž se kromě velkého počtu Židů z Brna nacházel i Max Eitinger z Nedvědice. Transport s 999 lidmi určenými k likvidaci směřoval do vyhlazovacího tábora v Malém Trostinci u Minsku. Protože členové SS a místní bezpečnostní policie v předchozích dnech postříleli už přes deset tisíc lidí, rozhodly nadřízené orgány, aby se dále „nepřepínaly jejich síly“, a nařídily vlak zastavit už v Baranoviči. Na nádraží byli hladoví a žízniví vězni vyzváni, aby vystoupili s jídelním náčiním. Místo oběda je příslušníci SS a místní policie odvezli do nedalekého lesa, kde byli všichni zastřeleni a zahrabáni v připravených jámách. Tuto „akci“ nepřežil nikdo.

Větší štěstí, vykoupené ovšem naprostou společenskou izolací, mnohdy ztrátou majetku, ponižujícím zacházením a těžkou prací z donucení, měli členové tak zvaných smíšených manželství. Z větší částí postihly deportace i je. V rámci plánovaného průmyslového vraždění šlo však o transporty, vypravované do Terezína až na sklonku války. Například transportem Ae2 do Terezína 4. února 1945 odjelo několik občanů z Kuřimi; na rozdíl od jejich příbuzných a sousedů zařazených do transportů v předchozích letech skončil jejich životní příběh šťastně.

Návratu z koncentračních táborů se dočkalo jen několik osob. Značně traumatické zážitky prohloubilo nejen poznání nad rozsahem katastrofy, která postihla většinu blízkých, ale i značně rozpačité přijetí ze strany většinové společnosti. Majetek židovských spoluobčanů už většinou nenávratně vlastnil někdo jiný a v mnohých případech byl právě majetek důvodem k těžko skrývanému nepřátelství a antisemitismu ze stran většinové společnosti. Příkladem může být osoba Huga Silbersteina, který přečkal válku jako dělník v Dolních Loučkách. Po svém návratu do Rýmařova se domáhal zpět rodinné firmy na výrobu likérů, nicméně prostředí dosídleného města, jeho německý původ i antisemitismus nových spoluobčanů ho brzy donutil opustit republiku.[14] Do Izraele emigrovala i jediná přeživší dcera Rudolfa Goldmanna z Heroltic. Mnozí Židé si po válce změnili svá německá příjmení na česká, aby se na jejich původ v nejistých dobách komunismu co nejdříve zapomnělo. Avšak během padesátých let, v rámci zostřeného třídního boje vládnoucí komunistické strany, se antisemitská štvanice rozjela znovu.